Srp 17, 2011 - Na zamyšlení    8 Comments

Jak odpustit sám/a sobě i druhým?

Přiznejme si to – všichni jsme v životě udělali věci, na které nejsme pyšní. Dělat chyby je pro člověka přirozené. A také tak se učíme tím, že děláme chyby.

 Jak jste se naučili chodit? Tím, že jste padali!

Kvůli chybám se cítíme zahanbení, hloupí, lítostiví. Často se bojíme svěřit svým blízkým nebo přátelům, protože si myslíme, že bychom je zklamali a zklamat naše blízké je pro nás nemyslitelné. Jak z této situace ven?

To, co musíte udělat je odpustit – sobě i druhým.

Zde je několik rad, jak to udělat.

  1. Když jste udělali chybu, jednali jste na základě informací, které jste v tu dobu měli.  Kdybyste tehdy věděli, co víte teď, pravděpodobně byste se rozhodnuli jinak. Pokud tento popis pro vás platí, uznejte svoji chybu, omluvte se osobám, kterým jste ublížili a požádejte je o odpuštění.
  2. Uškodili jste/ublížili jste někomu záměrně? Pokud ano, může to naznačovat vadu v charakteru a já Vám doporučuji vyhledat profesionální pomoc.
  3. Přijměte odpovědnost za chyby, které jste udělali. Omlouvat svoje vlastní chyby je prázdné. Když připustíte, že jste udělali chybu, máte možnost se z té zkušenosti poučit. A pravděpodobně již stejnou chybu opakovat nebudete. Díky tomu, co jste prožili, stáváte se silnějšími.
  4. Sami sobě si chyby vyčítáme více než druhým.
    Zeptejte se sami sebe upřímně? Proč si nedovolím dělat chyby?
  5. Minulost je mrtvá. Vše, co máte, je přítomný okamžik. Jestliže si neumíte odpustit své minulé chyby a neúspěchy, tak na ně stále myslíte a oživuje ve své hlavě minulost, která je mrtvá. Drásáte tím svoje rány a nedáváte jim možnost se zahojit.  Tento okamžik je perfektní – zhluboka se nadechněte a připusťte si, že jste člověk.

 

Když si odpustíte svoje vlastní chyby a neúspěchy, odpuštění druhým bude pro vás jednodušší. Odpustit není jednoduché, ale stojí za to námahu. Když odpustíte jednomu člověku, zažijete tak pozitivní pocity a takovou úlevu, že budete chtít odpustit všem lidem, kteří vám ublížili.

8 Comments

  • Dobry den,
    dekuji za tento clanek. Myslenky v nem jsou logicke. Presto se mi zda, ze odpustit (spoluzakum osm let trvajici sikanu) ci naopak sobe (cukrovku v dusledku nadvahy a nadmerneho stresu), je nemozne. Spoluzaky obcas potkavam v miste byvaleho bydliste a chovaji se s uplne stejnym opovrzenim a zlobou jako tenkrat, ac je nam ted jiz pres tricet let. Tj. zapomenout se neda. Ta jejich nenavist musela byt opravdu uprimna a hluboka. Tezko se odpousti, kdyz svuj postoj nezmenili. Co se tyka diabetu – za tuto nemoc sebou pohrdam a nenavidim se. Za to, ze jsem nebyla schopna cvicit, omezit sladke a nezdrave, nebyt ‚zakysla jak stara baba‘, jak o mne matka rika. Jidlo byla jedina ma utecha. Sport mi nesel, kamarady jsem nemela. Ted chodim to vse resit s psycholozkou. Otazku odpusteni si a sikanerum stale nemam doresenou. vubec nadeje, ze se to zmeni? Jak se mit rada i s diabetem? Dekuji za pripadnou odpoved, jestli to nekdo najde…

    • Dobrý den
      Dostal jsem se do situace, kdy jsem byl po 25 letech podveden manželkou. neumím si předtavit, jak se žije se šikanou a nebo cukrovkou. Ale vím, co to je, když se Vám zhroutí svět. Začal jsem tápat a hledat, i po odhalení jsem dostával další „rány“, až jsem se klikatými cestami dostal ke knize „Radikální odpuštění“ a byl ochoten přijmout tuto „teorii“. Tedy že člověk má své vědomí a podvědomí. Naše vědomí je řízeno vzorci chování z dětství a naším egem. Pokud chci, mohu své vědomí ovládat a snažit se řídit svým podvědomím, tedy dělat především to, co cítím, než to, co bych podle vzorců, podle druhých, podle etiky atd. dělat měl. Protože to je můj život a je na mé volbě, zda ho budu žít podle sebe a nebo podle nějakých linek, které mi nastavil a nastavuje někdo jiný. Poznal jsem, že je důležité otevřít své srdce, svou mysl, prožít si naplno emoce spojené s danou událostí, hledat jiný pohled na věc, který tam vždycky je, protože všechno, co se děje má nějaký smysl, ať si to uvědomujeme nebo ne, snažit se ten hlubší smysl najít, najít to, co nás tímto mělo posunot dál, tu dokonalost všeho dění, přijmot to jako dar a odpustit. Je mi 52 let a mohu říct, že jsem se z odhalené něvěry dostal po třech měsících depresí. Nyní na sobě pracuji dál, pracuji na odpuštění sobě, druhým, kterým jsem ublížil nebo kteří ublížili mě. Učím se milovat bez podmínek. A jaký z toho mám pocit? Cítím se uvolněně, cítím se daleko svobodnější. Pokud Vám to nejde hned, nezoufejte, třeba ještě nenastal čas, aby jste se mohla vyrovnat s minulostí. Ale když budete moc chtít, dokážete to. Váš život je ve Vašich rukou. Nenechte za sebe rozhodovat a jednat druhé.

      • Odpoustim sobe i kamaradovi jiz 3 roky,ale porad ho nesnasim za podraz ,ktery na mne udelal,a to jen protoze jsem se k nemu nechovala tak,jak chtel on,myslel si,ze mne zmanipuluje,ale zpltetl se,nic jsem s nim nemela,ani jsme si nedali pusu,presto i rekl,at chodim jen s kamaradkami a ne s kamarady…. a nakonec udelel ze mne lehkou zenu a pritom vi,ze ziji zivot velmi cestne a moralne… co je to za cloveka?? I prez to jsem ho ela rada,ale pak ta zlost na neho zada si pomstu,od ktere jsem ale upustila,kdy misto toho jsem ocenila i jeho kladne stranky,kdy pravem jsem ho pochvalila u nadrizeneho,dozvedel se o tom,ale do dnesniho dne mne nenapsal alespon – sms – “ dekuji“…Vzdelani ma,ale bohuzel vychovani zadne… preji mu vse dobre,ale porad mne mrzi jeho podrazy….Bara

  • Milá Zuzano, chápu, že se cítíte špatně. Věc se má ale tak, že pokud odpustíte, neznamená to, že to co vám dělali bývalí spolužáci schvalujete. Odpuštěním hlavně pomůžete sama sobě. Nejdříve je potřeba odpustit sama sobě, že jste se přejídala, necvičila apod. Pak teprve můžete odpouštět ostatním. Odpuštění není amnestie, kterou bychom poskytli mizerovi, jaký nám ublížil. S tím to nemá co dělat. Odpuštění je prominutí sobě, zahození našeho vlastního traumatu. A za to, že se chcete přestat trápit se vám nemusí nikdo omlouvat. Někteří lidé jsou prostě špatní. Na druhou stranu jde o životní lekci, která nás měla něco naučit. Poučte se z toho, ale teď se zaměřte na budoucnost. Dívejte se dopředu a dělejte malé krůčky, které vás dovedou k vašemu novému cíli. A to, být šťastná a spokojená. Přeju hodně energie a věřím, že se vám to povede.

  • Jak mám odpustit muži,který mně a našeho syna opustil po šesti letech života kvůli jiné ženě?Zatímco já jsem se dva měsíce léčila na psychiatrii a dávala se dohromady,on se klidně potřetí oženil.Jak mu mám odpustit to,že věděl,že já toužím po svatbě a po tom,co utekl mi ještě psal,že se s tou novou budou brát.Jak mu mám odpustit to,že když si vyzvedává syna nebo ho vrací,tahá jí všude s sebou,aby mně ještě více trápili,abych musela sledovat jak jsou spolu?Jak je možné tohle odpustit?Snažím se strašně moc a už je to sedm měsíců,ale nejde mi to.Tohle je asi jediná věc v životě,kterou nezvládnu.

    • Milá Kateřino, už je to nějakou dobu, co jste sem psala. Doufám, že už se cítíte alespoň trochu lépe. Mám za sebou velmi podobnou kapitolu. Dnes s odstupem mohu s klidem konstatovat, že to bylo třeba k tomu, abych našla svoje štěstí. Život nám nikdy nenaloží na záda víc, než zvládneme unést, ač se nám to v tu chvíli zdá neřešitelné. Já se v tom plácala tři roky, než jsem byla schopná se pohnout z místa a přestat doufat, že se to vyřeší v můj prospěch.
      A jak mu odpustit? Uvědomte si, jak se k vám chová. Vždyť je to ubohé. Opravdu byste chtěla trávit život po boku takového muže? Nebylo to nakonec vlastně vysvobození? Já dnes svého bývalého jeho drahé polovičce ze srdce přeji, protože jak se říká „jaký šel, takovou našel“. Možná to tak ještě pořád nevidíte, ale byla to pro Vás cenná lekce, která Vás ve výsledku posílí.
      Mějte se hezky a až ho zase uvidíte, ukažte mu ten nejzářivější úsměv, jaký umíte. Přece Vás takovej chlap nepoloží na lopatky:-)

    • Milá Katko, moc mě mrzí co se stalo, ale věřte mi, že v tom nejste sama…Jsou na tom lidé i hůř, a v podstatě každý třetí člověk má problémy s odpuštěním…
      Moje kamarádka byla tak šťastná, že našla chlapa svého života… Milovala ho moc, bezmezně… 2012 měli svatbu, dlouho vytouženou… Od té doby se snažili o miminko, ale nešlo jim to… Nyní je kamarádka v 6 měsíci těhotenství a víte, co se stalo? On si našel jinou………
      Ona má rizikové těhotenství a od té doby, co otěhotněla, začal odcházet z domu. Když mu řekla, že je těhotná, vůbec neměl radost… Naopak… Zaskočilo jí to a teď zjistila toto. Nyní jsou v rozvodovém řízení, ona má ale rizikové těhotenství, miminko moc chce, leží v nemocnici a nedávno mi psala, že pořád brečí…
      A víte, co mi napsala teď? Že mu odpouští, že se bude snažit k němu chovat neutrálně, ale jméno jeho současné milenky nevyřkne z úst…
      Je to velmi těžké, potkávat takové lidi spolu… Myslím, že vám to dělají naschvál…
      Udělala bych asi to, co píše paní předemnou. Ze srdce bych se na ně usmála víc bych neřešila, ať si trhnou… Hlavně že máte syna a jeho lásku…
      Bohužel Vás to bude provázet celý život, ale když se s tím nesrovnáte a nenadřadíte nad tuto skutečnost………….
      Mějte se a věřím, že to jednou zvládnete a najdete své štěstí:-)
      Kristýna

    • Milá Katko, mám podobný osud. Odpuštění – musíte odpustit sobě.=smířit se s nepříjemnými fakty. Jedině tak můžete pokračovat dál. Cítíte se slabá, ale opak je pravdou. Jste posílená, o zkušenost. Pro výběr životního partnera. Pak za sebou nepotáhnete minulost jako balvan, bude vám to brát energii.
      „Jestliže jsme pro druhého udělali maximum a stejně to nestačilo, pak jsme se dopustili jediné chyby – že jsme všechno dávali nesprávné osobě“. On nedokázal ocenit, co všechno mu nabízíte. Není to o vás. A věřte, někdy je lepší být sám než s nesprávným partnerem. A vy sama nejste – máte svého syna. „Nedívej se zpět, tam nekráčís“.

Komentuj Vladimír