Jak se mít rád a jak se přijmout

Mnoho lidí se mi svěřuje, že se nemají rádi, že se neumí přijmout takoví, jací jsou.

Oni příliš přemýšlejí o tom, co si druzí lidé o nich myslí. Je to pro ně příliš důležité. Stávají se zajatci svých vlastních pravidel, které si vytvořili ve své vlastní mysli. A psychicky mlátí sami sebe uvnitř své vlastní hlavy.

Jak vzniká vztah, který máme k sobě?

Co způsobuje, že se nemáme rádi?

Tak za prvé: nikdo nás nenaučil, jak mít rádi sami sebe. Pokud dítě vyrůstá v rodině, kde jeho rodiče nemajív pořádku vztah se sebou, a kteří mají nízkou sebeúctu a sebehodnotu, dítě nasává jako houba chování, pocity a myšlenkové vzorce rodičů.

První věcí, která ničí milující náš vztah se sebou je podmíněná láska, kterou zažíváme v dětství.

Dítěti je opakovaně komunikováno, že „nevyhovuje“, pokud nesplňuje často přehnané rodičovské požadavky. Rodiče kladou na své děti přehnané nároky a nemluví s dětmi o chybách, které v životě udělali.

Na druhou stranu pokud v dětství zažíváme, že jsme dost dobří takoví, jací jsme, je to pro nás silný ochranný štít, který nás chrání celý život.

Dalším důvodem, který způsobuje neláskyplný vztah se sebou:

Rodiče zpochybňují prožívání svého dítěte větami:

Neplač, kluci nebrečí.

Nesměj se, co si o tom řeknou ostatní.

Nerozčiluj se, co si druzí o tobě pomyslí.

tím dochází ke znejišťování dítěte, dítě se potom často obrací na druhé, aby mu řekli, jak se má cítit. Naše společnost si zvykla přemýšlet, že zažívat negativní emoce je špatné. To, co je špatné, je potlačování negativních emocí. Potlačené emoce přecházejí do podvědomí, kde je prožíváte stále. Věci, které se nám v životě staly, se stále dějí v našem podvědomí.

Nebojte se své úzkosti. Nebojte se svého strachu. Uvědomte si, že není možné prožít život bez strachu a bez negativních emocí.

Rodiče s nízkou sebedůvěrou komunikují dětem, že je důležité, co si o nich druzí myslí.

„To neříkej, co si o tom řekne babička, tetička, sousedka atd.“

„Tak se nechovej, co si o tom pomyslí, paní učitelka?“

„To nedělej, tatínek jinak bude zklamaný.“

„Co si o nás lidi pomyslí, když odejdeš z té školy.“

Takovými opakovanými sděleními postupně začnete dávat svoji hodnotu na posouzení druhým.

Začnete přemýšlet, co si o vás druzí myslí. Začne to být pro vás příliš důležité.

Pokud je to váš případ, zapamatujete si následující statistiku, která platí všeobecně na každého člověka.

10 % lidí vás hodnotí pozitivně.

10 % lidí vás hodnotí negativně.

80 % lidí se o vás vůbec nezajímá, jste jim úplně jedno.

Když dáváte svoji hodnotu na posouzení druhým, začnete přemýšlet o tom, jak být perfektní. Perfekcionalizmus je jedním ze znaků nízkého sebevědomí. Žádný člověk není perfektní. Všichni děláme chyby, protože je to jeden ze způsobů, jak se učíme.

Pokud dáváte svoji hodnotu na posouzení druhým, hlavou vám probíhají věci: oni si o mně musí myslet, že jsem hloupý, že jsem trapný, že jsem k ničemu atd.

K vytvoření správného vztahu se sebou by rodiče měli komunikovat svým dětem:

Jsi v pořádku, protože jsi náš. Jsi v pořádku právě takový, jaký jsi. Jsi naprostý originál a my tě takového máme rádi.

Co dělat, pokud vaši rodiče neměli zdravý vztah se sebou a nenaučili vás, jak se mít rád/ráda?

Na vědomé úrovni se vztah se sebou vytváří těžko. Proč? Pocity, které máme o sobě, naše sebevědomí, vnímání naší hodnoty jsou součástí našeho podvědomí, jsou to programy, podle kterého funguje naše podvědomí. Pokud chcete natrvalo změnit svůj vztah k sobě, je zapotřebí předat nový program svému podvědomí. Díky technice sebehypnózy se stanete svým vlastním hypnoterapeutem a můžete si tak sami vyléčit své nízké sebevědomí a neláskyplný vztah k sobě. Převezměte zodpovědnost za svůj život do vlastních rukou a uvědomte si, že  si musíte pomoci sami pozitivním programováním svého podvědomí.

15 Comments

  • Už odmalička se potýkám s podmíněnou láskou od mých rodičů. Mám problémy s přijímáním kritiky, negativních pocitů a nedokážu přijmout sama sebe. A zjišťuji to až teď…

    • Tohle mě dovedlo až k dluhům… Někomu se stále snažím zavděčit, protože na začátku bylo všechno špatně. Včera jsem přišla na to, že vlastně nemůžu mít dobrý vztahy s tátou, protože jsem pořád ještě nezhubla. Když nemůžu, tak nemůžu, nebudu to řešit. Horší, že to samý slýchám i od manžela, vzala jsem si podobnýho člověka jako je můj táta. Oni si neuvědomují, jak to člověka ničí. Kašlu na ně, boj musí začít ve mně, když budu čekat na to, až se od nich dozvím, že jsem dobrá taková, jaká jsem, nebudu dobrá nikdy.

  • Svätá pravda 🙂

  • Já vlastně ani nevím co chci napsat, nevím to, protože mám v sobě hrozný zmatek.. Naši vedli doma starou školu, nedávali najevo moc lásky, ani ovšem ale nemlátili za chyby co jsme jako malý prováděly, neobjímali jsme se každý den, atd. Když jsem byla na škole, dělala jsem věci, které se našim (a nikomu jinému) nelíbily, byla jsem problematické dítě – a tady jsem poprvé dostala „přes hubu“ od rodičů a v tu chvíli se mi rozvítilo… Začala jsem sekat latinu, byl na mě spolech, byla jsem nadmíru pracovitá a stala jsem se milovanou….. Mám ale v sobě blok, který mi nedovolí se radovat z věcí, které mi život dal a dává, nedovolí mi se MÍT RÁDA.. Neustále se ohlížím podruhých a přemýšlím, co asi řeknou na to jak vypadám, jak se vyjádřím, mám strach..

  • ja porad jen brecim a usinam pres den nevim jak dal nemam silu uklidit ani se jit osprchovat

  • Zdravím, a sebedestruktivní chování do toho a máš celej život co dělat.

  • Já jsem prostřední dítě z naprosto nefungující rodiny. Bratr trpí na deprese, sestra je anorektička. Rodiče (absolutně nefungující pár) mi nikdy nedávali najevo příliš lásku. Jediný co si pamatuji je: „až tě nikdo nebude chtít, nechoď za mnou brečet“.Mám teď být ve věku, kdy mi začne docházet, co chci, začnu se někam směřovat a konečně vstoupím do pracovního procesu a odstartuji další etapu svýho života (manžel, děti, práce,stárnutí…moudrost?). Ale nejen, že já jsem absolutně ztracená, není nic, v čem bych nějak vynikala (natož v tom, co teď studuji na VŠ) ani nic co by mě dokázalo opravdu zaujmout. Co se týká vztahů, velká katastrofa. Poslednímu chlapovi jsem ani nevěřila, že mě miluje, pořád jsem ho obviňovala, že mi lže, že na mě něco hraje, že stejně chodí za jinýma a šílela jsem, neustále se s ním rozcházela, trvalo to rok. Samozřejmě se na mě vykašlal. Nakonec mi došlo, že mu nevěřím, protože se sama nemám ráda. Odjela (utekla) jsem do ciziny abych poznala sama sebe, ale pořád se nic moc neděje. Akorát mi přijde, že mi život proklouzává mezi prstama…a odpověď na to mé mysli je „stojíš za pendrek“. Tak mi poraďte…jak začít s tím se mít rád,…

  • Už taky jenom brečím a blok v sobě neumím odstranit,ani možná přesně identifikovat.

  • děkuji, já všude slyším, že se mám přijmout, a když se někoho zeptám jak se to dělá, tak mi nikdo nedokáže odpovědět…už se půl roku modlím rituálem přijetí a nepomáhá to. sám nemám pocit, že jsem nepřijatý, ale mám pořád deprese, které žádná technika neléčí, prý jsou to zacyklené odpory a mám je přijmout, ale nevím jak

  • Když člověk odstraní svoje bloky v podvědomí, všechno se změní. Samozřejmě je to něco, co nelze udělat vědomě. Natočím v nejbližších dnech video o depresi. Jsem si jistá, že bude pro vás přínosné.

  • No…v tomto článku se uplně vidím. Mám pocit, že vše co udělám je špatně, nebo spíš je ve mě strach že i kdybych se sebevíc snažila, že to bude stejně špatně. Vždycky jsem se snažila utěšit tím, že ať si každej řiká co chce, že pokud má problém, je to přeci jeho problém, né můj. Jenže to byla pouze prázdná slova, která nebyla schopna přebít ve mě ten strach, přes veškerou mojí snahu jsem to stejně vzdala a byla tam kde předtím né-li na horším.. Veškeré okolnosti, zvyšování všech strachů ve mě a absolutní nechuti ke všemu, pocitu méněcenosti, absolutni přepracovanosti, mě začalo bolet tělo. Nechodim k doktorum, neberu žadné léky proti bolesti, ¨musela¨ jsem to vydžet a dělat co se po mě chce. Jenže jednoho dne jsem se uplně nervově a vyčerpaním organismu zhroutila a až teprve pak se objevil varovnej signal – strach o sebe! Strach o sebe samu ! Nevěděla jsem co to je, ani čím to je, ani proč to je…. K čemu by mi doktor pomohl…napsal by mi antidepresiva, fajn, utlumi me a co potom? Vždyt nevim přícinu, nevím co to vyvolává…a brát prášky a být utlumena mi pouze stav oddalí nikoliv odbourá. Dostala jsem se k dvěma úžasným ženám na terapii. Až teprve na ní se mi začínali otevírat oči a mozek pomalu začíná dávat dohromady hádanku, se kterou si nevěděl rady, věděl jen, že se musí bránit. Trauma, které má v sobě ¨zakodované¨ (jak generačně, tak tím co se nám přihodilo i tím co do nás vštěpovali ostatní) ho ovládalo a on vlastně bojoval o přežití. Až teprve při terapii, jsem mimo jiné s velkým překvapením zjistila jak nenávidim své tělo, jak se vůbec nemám ráda a s tím je spojeno vše okolo toho – strach čehokoliv před ostatními s pocitem ztrapnění se, nestarání se o sebe, obětovat se pro druhé, z každého ohrazení na mou osobu se prohluboval pocit méněcennosti a neschopnosti a hroutit se z toho, lichotky u mě také neměli žádnou cenu nevěřila jsem jim, a mnoho jiných… v práci jsem také nemyslela na sebe i když jsem osvč “pánem svého času“ byla jsem tam tak jak chteli ostatní, i když jsem padala na hubu…. a teprve tím uvědoměním si toho a pochopením a postupným poskládáním s tim mohu začít pracovat a říct “DOST“ já jsem já a mojí duši mi nikdo nevezme….jsem teprve na začátku , neni to jak mavnutím proutku, ale cesta bude dlouhá s hodně pracováním se sebou samou, protože vše je se vším propojené , ale už tím odblokováním mi přijde, že ze mě spadl obrovský balvan, kterej jsem táhla a i pres veskerou snahu jsem ho neuměla shodit protože jsem nevěděla proč tam je…. Drzim Vam vsem palce at to take dokazete, třeba sami, třeba s pomocí druhých, kteří ví jak na to….kteří Vás ale pouze popostrčí ale svou cestu si každý projde pouze sám. Snažila jsem se to shrnout a i tak je to dlouhé, ale tento můj problém je tak nejvíce k tématu 🙂

  • Je mi 58 let a muzu rict,ze jsem z fungujici rodiny,kde jsme se meli radi.Tenkrat se neresilo to jestli ma clovek nejake sebevedomi.Take jsem ho nemela.Prvni manzel mi ho vubec nepomahal ziskat a udelal ze me vicemene jen svou sluzku a ne zenu.Prece jen jsem se naucila mit se rada diky lidem se kterymi jsem se stykala.Dekuju jim za to,ze jsem nasla samu sebe.Druhy manzel byl alkoholik a clovek s tak nizkym sebevedomim,ze to me se snazil zaslapat a kdybych byla slabsi osobnost tak se mu to malem podarilo.Protoze jsem se ale naucila mit se rada a vazit si sama sebe,ukoncila jsem i tento vztah.Ted mam pritele a protoze je o 18 mladsi,myslela jsem,ze tato generace se diva na zivot trochu jinak nez moje.Paradoxne muj pritel nemuze pochopit,ze se mam rada a vadi mu to,ze mam zdrave sebevedomi.Rika,ze mu pripada,kdyz se ma nekdo rad,ze je to sebechvala.Takze se nic nezmenilo.Dalo mi to celkem drinu najit samu sebe a neminim se zase dostat tam kde jsem byla.Nejhorsi je,ze je tak tvrdohlavy a ma tak zastarale nazory,ze nevim jak ho naucit divat se na sebe jinak.Takze asi budu muset ukoncit i tento vztah.Ze by byla nase zeme plna lidi s nizkym sebevedomim?U cizincu jsem se s tim nesetkala.Je mozne abychom o sobe meli tak nizke smysleni a abychom se stydeli priznat,ze mame radi sami sebe?Dekuji za kazdy takovy clanek jako je ten vas Vera

  • přeji všem krásný den…i já bych se ráda podělila se svýma starostma,které mi nedají moc spát…když začno od začátku,na své dětství nevzpomínám ráda,moc jsem si nerozumněla se svým otcem a neustálé hádky a dohady o ničem,mě dovedli k nenávisti k němu.mlátil mě,pořád dokola mi opakovalů jak jsem ho zklamala,jak vypadám atd.už ani mamka mi pak nevěřila,milovala ho a vše co řekl bylo svaté,dostala jsem se do fáze,kdy jsem přestala jíst,nenáviděla jsem sama sebe za to jaká jsem,každý pohled do zrcadla byl pro mě útrpný…vypěstovala jsem si anorexii a po sléze bulimii a stále nebyla se sebou spokojená…v té nejhorší fázi jsem zjistila,že jsem těhotná,můj malý chlapeček mi dal novou sílu do života,do chvíle kdy jsem pohřbila jeho tatínka,svojí lásku,která mi vynahrazovala vše to špátné kolem mě…v tom začal další kolotoč,začala jsem se bát chodit do společnosti,mezi lidi atd…upnula jsem se na malinkého a stále bojovala s pocitem,že jsem špatná máma,šíleně mě to ubíjelo ale měla jsem pocit že to každý vidí…po pár letech přišel k nám do života nový muž,nová ,,láska,,a s ním můj druhý chlapeček a bráška pro malého,bohužel,netrvalo dlouho a já jsem zjistila,že jsem si našla někoho kdo byl jjako můj otec…mlátil mě,neustále mě ponižoval,ale já se bála odejít,protože jsem nechtěla brát dětem rodinu,začala jsem přemýšlet nad tím že si za to,že dostávám můžu sama a omlouvala se mu za každou facku kterou mi dal….nakonec odešel sám a já jsem nedokázala pochopit proč…o děti se nezajímá a já to nakonec dokázala překlenout….léta trpím depresema,stále si přijdu odporná a nevěřím už tomu že se na sebe někdy podívám a řeeknu si,že mi to sluší…dnes mám vedle sebe muže,který nás miluje,který mě neustále hýčká,zbožnuje děti a dává nám to nejvíc co může,jen žiji v obavách že náš vztah zničím sama…po tolika letech,mi nejde věřit,stále hledám a nemůžu najít saama sebe,vše co se stane si vztahnu na svou osobu,protože za to můžu určitě já…všechno o sobě vím,léta navštěvuji poradnu,ale stále s tím neumím bojovat….držím všem palečky….

    • Dejte si čas, tolik času, kolik jen potřebujete, dejte si čas na změnu, netlačte na sebe a dovolte si ty obavy, že to nemusí vyjít, máte na to nárok být tady pro sebe se vším, co k tomu patří a k tomu patří i to, že bojujete sama se sebou a to není lehké téma. Nejde to hned. Mějte se ráda už jen za to, že jste si našla muže, který Vás miluje, ostatní se bude dařit pomalu po malých krůčcích taky, věřte mi, chce to jen trochu trpělivost, dát si tolik času kolik jen je potřeba, je to Váš život, Vy jste v něm ta důležitá, bez Vás by nic nebylo, uvědote si to. Máte krásné, zdravé děti a rodinu, dívejte se pomalu po krůčcích na to dobré, co jste v životě vytvořila, a že toho není málo, přeju Vám, aať se Vám daří a třeba zkuste zvážit jiného terapeuta. Hodně štěstí!***

  • Čtu příspěvky, je hodně lidí, kteří se nemají rádi a já byla jednou z nich, bohužel až teď vidím kam až to může vést. Vede to jen a jen k tomu, že přestanete mít radost ze života a vše si dáváte za vinu. A proto si pak k sobě „přivoláte“ člověka který vás bije, protože si to přeci zasloužíte za všechny ty špatnosti, a pak si taky můžete přivolat někoho, kdo vás bude doslova nosit na rukou, ale vám stále bude něco cuybět a podvědomí ví proč. Záleží totiž na tom co člověk opravdu chce a na co opravdu má. Když něco pokazíte nesmíte opravdu nesmíte to brát jako konečnou, ale jakokrok , který se teď nezdařil. Vytrvat nezávidět. Vy kdož máte děti, makat, být samostatní. Když se jednou pro něco rozhodnete, neměnit, stát si za svým. Ústupky člověk dělá, ale někdy už to prostě nejde. Když se vám u něčeho rozbuší srdce tak, že se stanete na chvíli dítětem,NEOPOUŠTĚT TO!! A velmi dobře chránit!!! Když někdo nepřijímá potravu, věří v to, že je špatný, ale tak to není, jen si nechce přiznat to, že v životě věřil špatným lidem (manipulátorům, kteří se báli vzít odpovědnost za svůj život, kteří se báli trestu a tak si to vybíjejí na slabších). Je těžké si přiznat spohodlněl jsem. Nejhorší, když spohodlníte moct, když přestanete věřit, že by mohlo být líp, pak už taky opravdu nemusí být líp, protože nebudete mít sílu se bránit jakkoliv. Bránit se všem těm, kteří jsou ať už úmyslnými nebo neumyslným (nevědí to o sobě) manipulátory. Držím všem lidem dobré vůle palce, všem těm, kteří se nevzdávají i těm, kteří se vzdali, aby opět nabyli sil jít dál s rovnými zády, v pravdě.

Chceš něco říci? Tak do toho a napiš komentář!